Venku jasně svítí sluníčko, házíme si frisbee a je pohoda. Pohoda do te doby než si uvědomím pár věcí. Jako třeba,  že si s těmi lidmi přestávám rozumět, je to plné starých nevyřešených problémů a také lásek. Dívám se na lidi s kterými jsem v komtaktu už 6 roků a uvědomuji si, že je moc neznám, ne tolik kolik si zaslouží, ne tolik kolik bych chtěl. Dívám se jim do tváře a vidím dospělé rysy, vidím v nich značnou nezávislost a se spoustpu z nich si už (ještě?) nemám co říct. Je to smutné zjištění, velké množství známých s kterými se čas od času pobavím, ale těch přátel, kteří mě mají rádi se všemi mými chybami (a ž ejich nemám málo), kteří mi pomáhají když mi není hej, tak těch je opravdu málo. Vím tito lidé se můžou v čase menit, mohou přijít noví, a staří odejít, je to nezastavitelný běh času a asi to tak má být. Ale ve skutečnosti sme tu na to sami. Nikdo za nás nemůže cítit déšt na tváři, strach před velkým krokem, lásku, nenávist, štěstí. To musíme zvládnout sami, vychutnat si to i přetrpět. Smířit se s tím, že je to boj sám za sebe a ne za jiné, není to tým o pěti lidech, ale jen koncert o jednom účinkujícím.