Krásný den

Dnešek byl opravdu nádherný den. Strávil jsem ho s mou nejlepší kamarádkou a s jednou hodně dobrou (i když menší problémy sme tedkom spolu měli) v parku a učili jsme se češtinu. Sluníčko krásně svítilo, já se trochu opálil a dokonce se opravdu trochu té literatury naučil. Prožil jsem úžasný čas s úžasnými lidmi a s liddmi, které si chci ještě užít než odjedu. Tak sme tam seděli, skakali po sobě, tančili, a přeskakovali. Snědli cele Diska, prošli český realismus a opálili se. Pamparádni odpoledne, nemyslíte?

Spáááááát

Tak dneska budu spinkat jako nemluvně. Na dnešek jsem spal jenom asi 4 hodinky, měli jsme totiž takovou menší pokerovou sešlost, no a pak přišla cool akcička. Cena útěchy Přemka trochu nakrkla a tak všechno bylo v pořádku a bylo parádně. Gabka mi jen už musí poslat fotky a bude to naprosto dokonalé. Pak náš fantastický rozhovor s Jenou. Lidičky moc diky za to že jste a že děláte to co děláte. Keep going

Strach a přátelé

Poslení půlrok byl pro mě naprosto zlomový. Dostal sem pěkně po čuni, pobyl si v nemocnici, dosud nedostal vysvědčení a tak podobně. Nadruhou stranu se mi teď plní můj největší sen. Ano, v létě jedu do Států. Tak dlouho jsem o tom snil a najednou je to tu. Páni, neumím to jinak nazvat. Ale s tím taky přišla řada obav a strachů. Bojím se, že nebudu rozumět, neudělám dojem, nebudou mě mít rádi a tak podobně. Bojím se, že tam budu sám a bez přátel. Nadruhou stranu mě ten strach žene dál a dál. Pociťuji taky takové nutkání s ním bojovat. Všem dokázat, že na to mám (ale hlavně sobě). Že nejsem budižkničemu a že si ten rok užiju. Těším se na nové lidi, na nové prostředí. Poznám kdo opravdu jsem a co ve mě je, nebo není. Moc se na tu zkušenost těším, ať už dokonalou, nebo hororovou. Za to poslední období jsem poznal, že jsou lidé, kteří mě mají rádi a co ve mě věří a já je nemůžu a ani nechci zklamat. Moc si vážím vaší podpory (hlavně tvojí K.). Bez vás bych nebyl takový jaký jsem.

Zdravíčko

Ahoj, dlouho jsem tady nic nenapsal. Je to z části proto, že mě nic nenapadalo, a pak jsem taky sledoval Gilmors girls. Jeden z nejúpžasnějších seriálů všech dob. Jen sem se smál a bavil se naprosto fantastickými dialogy. Je to proste pamparádní. Dneska mám naprsoto vygumovaný mozek z mnoha filmů, kteríé jsemdneska viděl. Takže něco pořádného napíšu zítra.

Změna

Ahoj lidičky. Tak mě zase napadlo sem něco napsat. Dneska jsem prožil celkově parádní den. Byl jsem porpvé ve Výškovicích a celkem se mi tam i líbilo. Ale je pravdou, že není důležité kde jsem, hlavně že tam se mnou jsou fajn lidé. Další krásnou věcí je smíření. Asi to zní nějak moc filozoficky, ale je to tak. Smíření s porážkou. Brát věci tak jak jdou, řešit problémy a nestěžovat si jen. Nehroutit se z každé nepřízně osudu. Na to teď přicházím. Je to asi tím přijetím na pobyt do Spojených Států, asi mě to dost změnilo. Tak nějak jsem se smířil sám se sebou, se svými chybami, vlastnostmi (to neznamená, že na sobě nechci pracovat). Tak nějak teď vidím věci trochu jinak, tráva je trochu jinak zelená, obloha jinak modrá. Možná je to jen dospívání, ale je to zvláštní pocit cítit jak se člověk mění. Jestli vám to nedává smysl tak se omlouvám, ale jinak to vystihnout asi neumím. Zatím se mějte mí milovaní čtenáři.

Děkuji

Omlouvám se za dvoudenní odmlčení. Bylo způsobeno parádními akcemi . které jsem prožil. Ale ty zrovinka nejsou na pořadu dne, dnes se s vámi chci podělit o krásný poklid a harmonii, který zažívám dneska. Na chatě krásně svítilo sluníčko, naprosto úžasná procházka mi pomohla zapomenout na dlouhý čas ztrávený doma u počítače. Ptáčci zpívali, slunce přímo šajnilo, vše tak jak má být. Takových poklidných dnů moc není. Jsou spíše dny zlé, kdy se věci kazí a kazí a nebo dny kdy je člověk úplně mimo štěstím vzrušením (neříkám že je to špatně, ale srdce potřebuje trochu oddychu). Za tento parádní den chci moc poděkovat.

Věřme si

Je to asi lidskou přirozeností, nevěřit sám sobě. Alespoň já si moc nevěřím, svůj strach schovávám za sebevědomé řeči a podobně ale vevnitř se často třesu jako ratlík. Jsem trochu masochista a baví mě tenhle strach překonávat, ale je tu pořád. Dneska jsem byl v čajovně s naprosto úžasným člověkěm a ten mi v tomhle trochu otevřel oči. V dubnu bych měl asi týden pomáhat jedné skupince amíků při nějaké akci v Opavě, mám tam být v podstatě jako překladatel, ale spíše jim budu dělat společnost. Dlouho jsem se toho hoooodně bál ale ode dneška je to už jen taková ta lehká nervozita, takové to šimrání v břiše které nám říká , že právě prožíváme něco vzrušujícího. Řekl jsem mu,  že se toho hodně bojím a on mě uklidnil, hele navrhnul ti to tvůj učitel angličtiny a kamarad, který tě zná už skoro 4 roky. Kdyby si nebyl jistý že na to máš, tak ti to nenabídne. Uvědomil jsem si, že když mi věří lidé kolem, tak je nemůžu sklamat tím, že si nebudu věřit sám. A to mě v tuhle dobu drží nad vodou. Tohle období je pro mě plné radostných zpráv, které ovšem přinášejí velké změny a tím pádem i strach z nepoznaného a z něčeho nového. Vím, že jsou kolem mě lidé, kteří mi věří. A já je nezklamu, budu bojovat a prát se s každým problémem se stejnou vervou s jakou si budu užívat každý krásný okamžik který mě čeká. Až čas ukáže kam mě to dovede, ale myslím si, že budoucnost nemůže být tak špatná.

Bojovat nebo to vzdát?

Myslím že každý z vás už si někdy takovou otázku položil. Po něčem moc a moc toužíte a snažíte se o to už dlouho ale ono to pořád ne a ne vyjít. Kamarádi kolem říkají: "Vykašli se na to, nemá to cenu, akorát se zničíš." nebo něco velmi podobného. Dlouho si s tím sám lámu hlavu a začínám docházet k názoru, že se to neda generalizovat. Není obecné pravidlo ani zásada. Záleží na tom, jestli ta věc stojí zato hrát až do konce (někdy hořkého) a snažit se vyhrát nad světem (někdy s pomocí zázraku), nebo při větších nebo složitějších problémech vzít nohy na ramena s hláškou: " Popojedem". Jsou věci které člověk ovlivní sám, a tam je útěk jen zbabělostí a já se ho nedopustím (překonávám strach, je to dobrá terapie) ale když jde o vztahy je to o něčem jiném. Na průměrný vztah je potřeba alespoň dvou nezávislých bytostí. Když to druhá necítí stejně tak má to potom cenu? Bojovat stylem, však ona časem podlehne? Ano snaha je důležitá ale ne přehnaně. Je třeba se naučit i jinou věc než se jen nevzdávat. A to přiznat porážku. Já se to právě učím a je to těžká věc.

K tomuhle tématu jsem složil i básničku


slza sjela po tvari
srdce stoji na strazi
to pred cim si utikal
to ceho ses bal
to pred cim ses schovaval
to tu stoji dal
sam nevis proc a jak ale preze vsechno
ty jdes dal a dal

Trocha poezie

jsi hvezdokupa
stejne krasna
jsi smaragd
stejne vzacna
jsi morsky vanek
stejne slana
jsi spanek
stejne nezbytna
jsi moje vsechno
neodchazej slecno


svetlo se strida s tmou,
ty rany dostavas od obou.
nevis jak se vyhnout nestesti
v hloubi citis smer ke stesti
je blizko, ruku jen natahnout
snaz se, nenechej ji uprchnout



kdyz se to poprve stalo,hudba hrala
malych trpytek mela si plnou tvar
v ocich se zrdcadlila hvezdna zar
za vsechno co potom prislo, zavsechno ta chvile stala



jdes po ulici a najednou se svet zastavi
jdes po ulici a chodnik nohu nastavi

videl jsem mraky, videl jsem slunce
hladil jsem vlasky hladil jsem ruce
mel jsem rad, a dostal kosem
ryl jsem v zemi ryl jsem nosem
je krasa otrepat se a jit dal
je krasa zamirit a pak rict pal
je krasa mit po boku par pratel
je krasa mit te po boku, jsi muj pridel
dostal jsem te v balicku, ktery se zatoulal
kazdy kout jsem kvuli nemu prozkoumal



clovek starne, poznava o co v te hre jde
poznava ze musi vsadit, poznava a jde
proti proudu, nekdy sam, nekdy s nekym
nechce byt sam ale co mu zbyva, s peknym
domem to jde lip ale jen o tom to neni,
je smutne kdyz v nem s tebou nikdo neni
jen na ceste zivotem poznas kdo je s tebou
jen dopredu musis jit a ne zpet, vem je ssebou
pomuzou a ty jim, jdi a per se s kazdym a o vse
jen pak to stoji zato jen potom si muzes prituknout ve skle
ve skle nalitou whiskey a vruce horicim doutnikem rict oka Světe




 

Reklama

Dneska jsme ve škole v hodině angličtiny brali reklamu. Domácí úkol zní najít pro mě nějakou zajímavou reklamu, a potom o ní anglicky hovořit. Tady to nebudu dělat anglicky ale česky.
Tato reklama mě opravdu dostala. Na první pohled vypadá vulgárně a naprosto hloupě. Proč slušně vypadající gentleman v obleku vystrkuje prostředníček na celý svět? Ale pak mi to došlo, je totiž velice důležité kdo takovou reklamu dělá. V tomto případě je to značka Bentley, jedna z těch mála společností, která reklamy nepotřebuje. Ti kdo potřebují vědět co to je tak ti to vědí a ten zbytek může jen snít. Já jsem se v té reklamě našel. Pro mě je to spíše než reklama produktů reklama těch kdo to kupují. Podle mého skromného názoruu ta reklama říká fuck you, everybody. Ale ne v tom špatné významu který by mohl znamenat jako že jim na ničem nezáleží. Význam tohoto prostředníčku je spíše: "Říkejte si co chcete, vyslechnu si to ale neřídím se podle nikoho jiného, tohle je způsob jak to dělám já a tohle je moje cesta." Neustále se na to musím dívat. Bez jakýchkoli hlášek, sloganů nebo náročných a složitých fotek, jen jednoduché foto říkající vše. To je pro mě ideální reklama. Proto skládám velkou poklonu tvůrcům. Pánové (a možná i dámy) jste borci.

Škola

Začal bych takovým trochu méně náročným tématem. Školou. Navštěvuji jeden docela známý výuový institut a začiná to na mě zanechávat určité následky. Nevím jestli to jsou následky zrovna vědomostního charakteru ale určitě to jsou zajímavé životní poznatky.
Tak třeba, v poslednich asi dvou třech týdnech sme začali být pod dohledem jako někde v káznici. Každý student který nebyl ve škole přesně v 8:O5 (hodina začíná ve čtvrt) tak nebyl vpuštěn do školy až po začátku hodiny (aby měl pozdní příchod). Pak to šlo dál, až sme zkončili u toho že každý při vchodu do školy musí ukazovat studentský průkaz. No skutečně jako někde na vojně. Na takové kraviny má škola dost času a sil, ale na to aby konečně dali opravit kopírku ne.
Stejně tak jako přístup některých profesorů je hrozný. Po měsíci od napsání písemné práca jsem se dotázal zdali je paní "profesorka" má opravené načeš mi bylo odpovězeno: " ne já pracuji jen 8 hodin denně". V tu chvíli jsem chtěl vřaždit. Ale je to celé o lidech, je škoda, že lidé kteří nás mají motivovat, pomáhat nám se rozvíjet a nalézat správny směr naší budoucnosti to berou jen jako zaměstnání od devíti do čtyř, je to škoda a pakse nemáme co divit, že to u nás vypadá jak vypadá.

Tak zatím dostávám jen podporu, i člověk od ktereho sem to ani trochu nečekal mi řekl: " dobrý nápad, přiber lidi ať se to rozjede" a to mě moc potěšilo. Proto v tom budu pokračovat a pokusím se postupně zvedat úroveň. Takže všem děkuju za podporu a jedeme dáááál :D

Píšu jak jsem slíbil

Včera jsem slíbil, že dneska napíšu první opravdový příspěvek. Doufal jsem, že se stane něco naprosto úžasného co tady budu publikovat. Nestalo se.  Byl to takový ten obyčejný den, takový ten den, kdy ráno spadnete z postele. Ukopnete si palec při cestě do koupelny. Nadruhou stranu nebyl tak zlý. Ve škole mě nikdo z ničeho nezkoušel, dostal jsem slušnou známku z francouzštiny, při cestě do školy se na mě usmála krásna blondýnka. Jak říkám obyčejný den plný kladů i záporů. To mě nutí zamyslet se nad tim jak plynou naše životy. To sem asi přehnal, tak tedy můj život. Mé dny jsou většinou obyčejné, ale přibývá těch u kterých si řeknete: "WOW, pro tohle stojí zato žít."
Nebudu to dal prodlužovat, ani nebudu dělat fiozofický rozbor svého život, ale jen chci říct že vždy je z čeho a na co se těšit.

Poprve bloguji

Ahoj jsem Honza ale všichni mi říkají Vala. Napadlo mě, že začnu psát na internet své zážitky, pozatky a příběhy. Pro pobaveni, poučení a nebo jen tak. Takže dneska je neděle a v pondělí přidám první příběh.