Dolíčky

Znáte to, den blbec. Z postele spadnete, kopnete se, polijete se kávou, venku prší a vy dupnete do kaluže, která je až po kotníky. Pohádate se s člověkem, který pro vás znamená hodně, ač on to tak možná nebere (další špatná věc, isn´t it ironic?). Ale pak příjde něco naprosto úžasného. Uslyšíte nakažlivý smích, někdo po vás hází popkornem a je nakažlivě dobře naladěn. Pak tam člověk jen tak sedí a kochá se, a čeká na každý úsměv jako čekají nomádi v poušti na déšt, prostě jako na zázrak, aby viděl ty děsně sexy a nádherné dolíčky ve tváři. To tam tak sedíte a  děkujete Bohu, že někomu dal dar zlepšovat náladu. Aspon na chvíli člověk zapomene na žabomyší války z jedním milovaným člověkěm a na další naprosto rozpadly vztah s člověkěm druhým, se kterým si hledáte cestu spátky k sobě a ono to ne a ne jít. Proto dívejdte se kolem sebe, vnímejte a nasávejte každý úsměv, každý moment kdy se ty dvě kouzelné prohloubenini na tváři, mají totiž kouzelnou moc.