Věřme si

Je to asi lidskou přirozeností, nevěřit sám sobě. Alespoň já si moc nevěřím, svůj strach schovávám za sebevědomé řeči a podobně ale vevnitř se často třesu jako ratlík. Jsem trochu masochista a baví mě tenhle strach překonávat, ale je tu pořád. Dneska jsem byl v čajovně s naprosto úžasným člověkěm a ten mi v tomhle trochu otevřel oči. V dubnu bych měl asi týden pomáhat jedné skupince amíků při nějaké akci v Opavě, mám tam být v podstatě jako překladatel, ale spíše jim budu dělat společnost. Dlouho jsem se toho hoooodně bál ale ode dneška je to už jen taková ta lehká nervozita, takové to šimrání v břiše které nám říká , že právě prožíváme něco vzrušujícího. Řekl jsem mu,  že se toho hodně bojím a on mě uklidnil, hele navrhnul ti to tvůj učitel angličtiny a kamarad, který tě zná už skoro 4 roky. Kdyby si nebyl jistý že na to máš, tak ti to nenabídne. Uvědomil jsem si, že když mi věří lidé kolem, tak je nemůžu sklamat tím, že si nebudu věřit sám. A to mě v tuhle dobu drží nad vodou. Tohle období je pro mě plné radostných zpráv, které ovšem přinášejí velké změny a tím pádem i strach z nepoznaného a z něčeho nového. Vím, že jsou kolem mě lidé, kteří mi věří. A já je nezklamu, budu bojovat a prát se s každým problémem se stejnou vervou s jakou si budu užívat každý krásný okamžik který mě čeká. Až čas ukáže kam mě to dovede, ale myslím si, že budoucnost nemůže být tak špatná.