Myslím že každý z vás už si někdy takovou otázku položil. Po něčem moc a moc toužíte a snažíte se o to už dlouho ale ono to pořád ne a ne vyjít. Kamarádi kolem říkají: "Vykašli se na to, nemá to cenu, akorát se zničíš." nebo něco velmi podobného. Dlouho si s tím sám lámu hlavu a začínám docházet k názoru, že se to neda generalizovat. Není obecné pravidlo ani zásada. Záleží na tom, jestli ta věc stojí zato hrát až do konce (někdy hořkého) a snažit se vyhrát nad světem (někdy s pomocí zázraku), nebo při větších nebo složitějších problémech vzít nohy na ramena s hláškou: " Popojedem". Jsou věci které člověk ovlivní sám, a tam je útěk jen zbabělostí a já se ho nedopustím (překonávám strach, je to dobrá terapie) ale když jde o vztahy je to o něčem jiném. Na průměrný vztah je potřeba alespoň dvou nezávislých bytostí. Když to druhá necítí stejně tak má to potom cenu? Bojovat stylem, však ona časem podlehne? Ano snaha je důležitá ale ne přehnaně. Je třeba se naučit i jinou věc než se jen nevzdávat. A to přiznat porážku. Já se to právě učím a je to těžká věc.
K tomuhle tématu jsem složil i básničku
slza sjela po tvari
srdce stoji na strazi
to pred cim si utikal
to ceho ses bal
to pred cim ses schovaval
to tu stoji dal
sam nevis proc a jak ale preze vsechno
ty jdes dal a dal
Žádné komentáře:
Okomentovat