Cesty

Vypracovávám si konverzační témata do francouzského jazyka a jsem u tématu Cesty. Opět mě to nutí přemýšlet, asi je to tím, že mě ted jedna čeká. U6 vík kdy letím, je to 12. srpna. Dochází mi pomalu ale jistě, že každá cesta má svůj začátek, prostředek a konec. Jedna cesta ted končí, je třeba se začít loučit, ale další začíná a je třeba se balit. Nené to komické? Cesta je jiné pojmenování pro Život, taky začíná, probíhá a končí. Žijeme si své nesčetné životy a přitom vlastně jen jednu velkou Cestu, nebo je to naopak? Kdo ví? Cesty přivádí lidi dokupy aby je vzápětí znovu rozdělily, je to zábavné čekat co bude za další zatáčkou. Každý z nás je cestovatel, každý sme objevitel, voyager :D jojo a sme zase u toho Star Trek je cool seriál (ale to zase někdy jindy). Celým tímhle chci jen říci, aby sme se nebáli na našich cestách deště, ani větru, vždy nas zavedou na klidnější místa aby je pak zase mohla vystřídat ta zajímavá. Takže "cestě zdar!" NAZDAR

Doklepem to spolu

Mám básnickou náladu ale nenapadají me rýmy. Jsem unavený, není to jenomnevyzpáním, ale všemi spory s lidmi, které mám rád, jsem unaven z toho jak lidem musím lhát, jsem unavený tím něco hrát. Proc nejde žít tak trochu v poklidu?? Kdyby nebylo pár dobrodinců, díky jejichž úsměvu sem schopen ráno vztát z postele, a které potom odrazuji svou zmatenosti (ano nevim prostě o čem mluvím do telefonu no, sem prostě DOWN). Mrzí mě, že lidem nevědomky ubližuju a že není vše ok ale asi to tak má být. Nebaví mě se neustále omlouvat i když jsem nic neudělal, nebaví mě být tímprvním co to všechno oprevuje. Tak si říkám, jěště že odjíždím. Nemyslím to zle, mám vás moc rád lidi, ale je to tu takové napjaté. Je třeba změnit vzduch, asi mě už nemůžete ani cítit a já vá chápu. Takže doklepem to a bude to v pohodě.

Dolíčky

Znáte to, den blbec. Z postele spadnete, kopnete se, polijete se kávou, venku prší a vy dupnete do kaluže, která je až po kotníky. Pohádate se s člověkem, který pro vás znamená hodně, ač on to tak možná nebere (další špatná věc, isn´t it ironic?). Ale pak příjde něco naprosto úžasného. Uslyšíte nakažlivý smích, někdo po vás hází popkornem a je nakažlivě dobře naladěn. Pak tam člověk jen tak sedí a kochá se, a čeká na každý úsměv jako čekají nomádi v poušti na déšt, prostě jako na zázrak, aby viděl ty děsně sexy a nádherné dolíčky ve tváři. To tam tak sedíte a  děkujete Bohu, že někomu dal dar zlepšovat náladu. Aspon na chvíli člověk zapomene na žabomyší války z jedním milovaným člověkěm a na další naprosto rozpadly vztah s člověkěm druhým, se kterým si hledáte cestu spátky k sobě a ono to ne a ne jít. Proto dívejdte se kolem sebe, vnímejte a nasávejte každý úsměv, každý moment kdy se ty dvě kouzelné prohloubenini na tváři, mají totiž kouzelnou moc.

Babinec

Ahoj lidičky, moc se kaju, že jsem tak dlouho nepřizpíval, ale bylo to způsobené nervozitou, strachem a taky nedostatkem času. Ale teď je času ještě míň a nervozity ještě víc. Začněmě nějakou novinkou. Tak třeba: přišel mi druhý dopis. Moje rodinka žije asi 30 kiláků od Minneapolis na takovém pěkném předměstí s městečkem jménem Wyoming. Školu budu mít asi 10 km od domu (což je na americké poměry poměrně kusek). Budu mít tři sestřičky Erin(16), Shannon (13), Caitlyn (11) takže to bude pěkný babinec. Rodinka navíc chová dva psy, tři kočky a jednoho koně. Google Earth mi řekl že 620 m daleko je dolfové hřiště (že bych se tu zpropadenou hru konečně naučil :D). Okolí vypadá nádherně a z jednoho emailu (ted cekam na dalsi a nejak jim to trvá) se ukazuje že i Tammy, moje host mother, je velice príma paní. Takže mě začíná popadat cestovní horečka, ale taky panika. Panečku vizum, letenku, kufr, sehnat kacky na laptop a fotak, kurna jak se to vsechno stihne, musím si užít lidí které tu nechám (všechny ale fakt nestíhám tak musím vybírat) a času je čím dál tím mín. Ale jsou tu lidi, kteří mi budou fakt moc a moc chybet, je zajímavé že to jsou většinou holky :D ale ne myslím to tak jako, že kamarádky (i když kdo ví že? :D). Musím se trochu vzdělat na poli fotografie, abych vám mohl alepson částečně zpřostředkovat to co tamuvidím já.

Venku jasně svítí sluníčko, házíme si frisbee a je pohoda. Pohoda do te doby než si uvědomím pár věcí. Jako třeba,  že si s těmi lidmi přestávám rozumět, je to plné starých nevyřešených problémů a také lásek. Dívám se na lidi s kterými jsem v komtaktu už 6 roků a uvědomuji si, že je moc neznám, ne tolik kolik si zaslouží, ne tolik kolik bych chtěl. Dívám se jim do tváře a vidím dospělé rysy, vidím v nich značnou nezávislost a se spoustpu z nich si už (ještě?) nemám co říct. Je to smutné zjištění, velké množství známých s kterými se čas od času pobavím, ale těch přátel, kteří mě mají rádi se všemi mými chybami (a ž ejich nemám málo), kteří mi pomáhají když mi není hej, tak těch je opravdu málo. Vím tito lidé se můžou v čase menit, mohou přijít noví, a staří odejít, je to nezastavitelný běh času a asi to tak má být. Ale ve skutečnosti sme tu na to sami. Nikdo za nás nemůže cítit déšt na tváři, strach před velkým krokem, lásku, nenávist, štěstí. To musíme zvládnout sami, vychutnat si to i přetrpět. Smířit se s tím, že je to boj sám za sebe a ne za jiné, není to tým o pěti lidech, ale jen koncert o jednom účinkujícím.

Minnesota

Tak to vypadá že zrovna tam pojedu. Ano nejspíše pojedu di Minnesoty. To je stát na severu tak uprostřed, u těch velkých jezer. Největší město je tam Mineapolis a to je už celkem velké městečko. Hory tam asi moc vellké nejsou ale je tamplno lesů, a taky doufám že je tam plno parádních lidí. První pocity byly šok, nééééé tam ne, to přece není vysněná Californie. Ale tedkom si říkám, kurna dobře, že jedu tam, bude tam sranda a nebude tam takovy hic. Tož prostě jsem ščašný jak malé děcko.

Nezprznil jsem to ale užil si to

Panečku to byla jízda. Už jsem se pořádně vyspal a odpočal a tak jsem schopen vam trochu poreferovat, včera to bylo hooodně duchovní ale taky tam bylo parádní věci které nebyly až tak spiritualní. Tak třeba peanat butter je naprosto famozní s jamem, úžasné cheetos chips (vykašlete se na anglický pojem crisps, jsou to proste chips). Holky pořád chodí v pyžamových kalhotech, prý i do školy, naučil jsem je pár sprostých slov, přetáhli jsme jedno auto doprostřed pole, sežrali hromadu 
cookies a parádně si to užili. Poznal jsem mnoho parádních lidí, kteří mě toho dost naučili, okusil jsem si jaké to je být překladatelem a moc sem to neprznil (což beru za obrovské vítězství). Jakžtakž sem se naučil házet s míčem na football (neni to tak lehke jak to vypada), zahrál si úžasný
soccer, slušný basket, plno karetních her a pamparádní kulečník. Myslím že jako příprava do ameriky je to parádní ne :D